Home arrow Tragédie na Schaře arrow Tragédie na Šchaře

Tragédie na Šchaře

Email
Napsal: hknmpsm
17.04.2012

V létě roku 1962 se do oblasti Bezengi vypravila početná skupina československých lezců vedená Františkem Paštou v čele se členy tehdejší reprezentace (Radan Kuchař, Olda Kopal, Ivan Kluvánek, Pavel Jaškovský, Zdeno Zibrin), doplněná o mladé nadějné lezce (Zdeněk Studnička, Pavel Černík) a třeba také o fenomenálního fotografa Vildu Heckela.

Část skupiny podnikla významné výstupy - vzpomeňme alespoň průstup SV stěnou Dychtau (Kopal, Kuchař, Zibrin) - další část výpravy se soustředila na fascinující vrchol Bezengijské stěny, tedy Šcharu. Bohužel se však od vedoucího tábora v Bezengi čechoslovákům nepodařilo získat potřebné povolení k pokusu o prvovýstup severní stěnou.

5. srpna se ukládá čtveřice lezců (Viktor Mikeš, Ivan Kluvánek, Zdeněk Studnička a Pavel Černík) k poslední noci v Rakouském bivaku. Již za pár hodin budou všichni stoupat severním žebrem Tomaschekovou cestou (Rakušané Tomaschek a Müller vystoupili severním žebrem Šchary v roce 1930). Ještě téhož večera proběhl zvláštní rozhovor mezi Ivanem Kluvánkem a Viktorem Mikešem. V rozhovoru pro Montanu (M 2007/4) Ivan Kluvánek vzpomíná: „Přišel za mnou Mikeš a povídá: „Ivane, poslouchej! Proč nechceš jit do severní stěny? Máš strach, nebo si myslíš, že je to nebezpečné?“ Odpověděl jsem: „I to je ten důvod, ale strach mám samozřejmě také.“ Jednalo se totiž o katastrofálně nebezpečný výstup, který vedl přes pět pasů ledových barier, které byly kolmé nebo dokonce nakloněny do převisu. Sníh napadaný v zimě se svou vlastni vahou tlačil dolů. Z času na čas se pak několik vagonů ledu ulomilo a řítilo se dolů stěnou. Hrozný pohled! „Dobrá! Půjdu tedy s tebou na severní pilíř!“, znělo Mikešovo rozhodnuti. Studnička s Černíkem mi taky řekli, že jdou s námi.

6.8. nad ránem je ale všechno jinak. Po Zdeňkovi s Pavlem není ani vidu ani slechu. Museli se sbalit a vyrazit do své vysněné stěny ještě v noci. Ivan a Viktor vyrazili podle plánu na severní pilíř. Ivan vzpomíná: „Myslel jsem si, že se šli jen podívat, a pak půjdou za námi na pilíř. Vždyť neměli doposud nic vážného v ledovcových oblastech vylezeno. Přelezli sice Grand Capucina v oblasti Mont Blancu, to je ale skalní túra... Oba měli vlastní rozum.“ (M 2007/4).

Ivan s Viktorem stoupají po pilíři ve velice slušném tempu a již k večeru dosahují podvrcholové čepice přibližně ve třech čtvrtinách pilíře. Po druhé dvojici ani památky stejně jako druhý den ráno, kdy dolézají na vrchol - ani zde žádná stopa. Zaveleli tedy k sestupu SV hřebenem. Do večera sestoupili pod Malou Šcharu, kde zabivakovali v ledovém záhrabu - v rozhovoru pro časopis Filozoff (F 2007/3) Ivan Kluvánek uvádí: „Urobili sme si záhrab a zaliezli do našich hvezdárskych spacákov, ako sme ich volali, pretože cez jeho steny presvitali hviezdy. Ich výhodou bola ich váha. Ráno sme boli v zlom fyzickom aj psychickom stave, tých dvoch stále nebolo. Skúšali sme naštartovať varič, ale nepodarilo sa nám to, takže sme boli bez vody. ... Hovoril som si: “Čo tu vlastne robím a načo som sem liezol“. Ale to si človek hovorí často a aj tak tam vždy nalezie.

Na úpatí už na kluky čekala skupina navrátilců z Dychtau (Olda, Radan, Vilda...) a sdělila jim, že Zdeněk s Pavlem nejsou k nalezení. Nazítří ráno se spustila pátrací akce a také nepříjemné vyšetřování. Pátrání probíhalo tři dny a jeho výsledkem je pouze nález části výstroje a výbavy včetně netknutého proviantu Černíka a Studničky rozeseté po ohromném laviništi ledových bloků. Ivan k tomu dodává: „Hledali jsme pod stěnou, kde bylo vše udusané jako mlat. Stále hrozilo, že shora spadne další lavina. Našli jsme jen roztrhaný kletrák, spacák a ruský bochník chleba vyzobaný kavkami, což svědčilo o skutečnosti, že věci už musely na ledovci nějaký čas ležet.“ (M 2007/4) Výsledkem vyšetřování byl ze strany Rusů dočasný zákaz dalších výstupů v oblasti a z Prahy dokonce přišel úplný zákaz lezení pro všechny členy expedice!

Parta dobrodruhů však odmítla marnit čas v táboře a v různých skupinách tak uskutečnila pozoruhodné výpravy do severní Balkárie či Jerevanu. Jeden z členů Miroslav Jaškovský na to zavzpomínal v rozhovoru pro Montanu 2011/4: „V Praze pak tvrdili, že jsme se prý potloukali vojenským prostorem a hledala nás policie čtyř svazových republik. Přitom po Tbilisi jsme normálně chodili v golfkách a žádný policajt nás nezastavil, i když mu muselo být jasné, že jsme cizinci. Myslím si, že celý problém ohledně našeho putování po Kavkaze se vymyslel v Praze. Nasvědčuje tomu i sled událostí ihned po našem příjezdu domů. Dostali jsme pozvánku na ÚV ČSTV do Prahy, kde nás každého zvlášť vyslýchali na samotce jako těžké zločince. Chtěli hlavně vědět, kdo byl vedoucím celé skupiny. Tenkrát jsem jim říkal: „Vedoucí byl vždy ten, kdo šel první v řadě. A v tom jsme se střídali.“ Potrestali nás rokem pozastavení horolezecké činnosti. Byla to doba plná nesmyslných situací. Na Kavkaz jsem odjížděl čerstvě ženatý, měl jsem měsíc po svatbě. Jako reprezentant jsem za zájezd zaplatil pět tisíc korun, což bylo tehdy poměrně dost peněz. Žena se mi pak smála, že jsme za ně mohli mít novou kuchyň, a já se pak ještě vrátím s „dištancem“.“

Zdeněk Studnička a Pavel Černík zahynuli 6. srpna 1962 v severní stěně Šchary, ze které byli s největší pravděpodobností strženi lavinou.

Foto: archiv Ivana Kluvanka, casopis Filozoff, c. 3/2007 Foto: archiv Ivana Kluvanka, casopis Filozoff, c. 3/2007
Viktor Mikeš v první třetině (vlevo) a v polovině (vpravo) S pilíře Šchary při výstupu v roce 1962.
Foto: archiv Ivana Kluvánka, časopis Filozoff, č. 3/2007

Zdroje:
KREJSA M.: Setkání účastníků expedice Šchary 1965; článek v časopise Montana, číslo 4/2011, str. 16, Brno
KREJSA M.: „Kluvoš“; článek v časopise Montana, číslo 4/2007, str. 50, Brno
MIŽIČKO M., LINEK V.: Osem krížikov Ivana Kluvánka - 16.4.1927; článek v newsletteru Filozoff, číslo 3/2007, str. 8, HK Filozof Bratislava
HECKEL V., ČERNÍK A.: Expedice Kavkaz. Svět sovětů, Praha, 1965

http://www.horosvaz.cz/alpinismus/ceskoslovensti-a-cesti-horolezci-na-kavkaze-prehled-vystupu/

Poslední úprava: 05.06.2012

0 Komentáře

Zde nejsou žádné komentáře. Přidejte komentář jako první!

Přidat komentář
It will not be published

Notify me via e-mail on replies
Přečíst Přečíst

O Dychtau

„Dolní část stěny charakterizuje táhlé skalní žebro, které vyčnívá z bílého těla hory jako obrovská hřbetní ploutev předpotopního ještěra. V polovici úbočí hřbet náhle končí podkovou sněhových polí, aby se o něco výš objevil v podobě strmého typického šestisetmetrového skalního pilíře. Ve žlebech a kuloárech, které ho ohraničují, je neustále rušno. Pod vrcholem se pilíř sklání před majestátem pěti tisíc metrů a ustupuje na sněhovou plošinu, nad níž uzavírá cestu k vrcholu hrozivá obruba visutého ledu, která v nepřetržitých salvách častuje dolní partie stěny. Spoušť obsluhují prsty slunečních paprsků, které vyprošťují kameny vrostlé do ledu a podsekávají vratké ledové věže.“

Arnošt Černík; Expedice Kavkaz. Svět sovětů, Praha, 1965

Anketa

Poslední hlasování
Myslíte si, že tam ti kluci vylezou? (29 Volte)

Kdo je online

Přítomni: 2 hostů
Powered by Elxis - Open Source CMS.
Copyright (C) 2006-2019 Elxis.org. All rights reserved.